Dějepis je společenská věda o progresivním, zákonitém vývoji společnosti jako celku. Je to věda, která nás poučuje o minulosti lidstva, jeho jednotlivých skupinách, národech, národnostech i o rozvoji civilizace a kultury. Dějiny jsou paměť lidstva, souhrn dějů, které se staly v určitém časovém sledu ve světě. Historiografie je všeobecné líčení (popis) dějin systematickým způsobem. V širším slova smyslu – dějepisectví – „dějiny dějepisu“.
Základy dějepisu byly položeny ve starověkém Řecku (Herodotos, Thukydides) a ve starověkém Římě (Tacitus, Titus Livius, Gaius Julius Caesar). Ve středověku byl dějepis v područí teologie (Augustinus, Tomáš Akvinský). Produktem jsou většinou kroniky, např. Kosmova, Dalimilova apod. Pohled na dějiny se mění v období humanismu a renesance. Rychlý rozvoj zaznamenává historická věda od 18. stol. v období osvícenství (Voltaire, Rousseau).
Předmět historické vědy je všestranné zkoumání dějinného pohybu lidstva, poznávání historických zákonitostí.
Historická věda (dějepis) buď líčí dějiny všeobecně (tj. světové nebo národní) nebo se zabývá určitými historickými tématy (určitou epochou, událostí…). Zkoumá proces vývoje společnosti a jeho různé stránky (ekonom., politic., kulturní apod.) v celé jejich konkrétnosti a mnohotvárnosti.
K dosažení vědeckých cílů a záměrů využívají historikové řadu pracovních postupů – metod, technik apod.
Historické metody:
- heuristika (shromáždění relevantních zdrojů, tj. historických pramenů a literatury)
- bibliografie
- historická kritika pramenů
- přímá
- nepřímá
- genealogická
- filologická
- geografická
- retrogresivní
- progresivní
- statistická
- srovnávací
- chronologická
- teritoriální
- orální historie (odborně vedený osobní rozhovor badatele)
- interpretace (analýza, výkladové rozvinutí = výklad)
- syntéza (závěrečné shrnutí)