01.05.2012 11:52

Jednotka polských vojáků se marně snaží uniknout spalujícímu vedru v poušti Blízkého východu. Žízeň zahání teplým pivem. Náhle k nim dolehne strašlivý křik ze sprch. „To je Wojtek!“ bleskne jim hlavou. Všichni běží pomoct svému kamarádovi. Na místě vzápětí nacházejí bledého, k smrti vyděšeného muže v zajetí obrovského hnědého medvěda…

Wojtek ovšem v tomto případě není člověk, ale šelma, která právě přímo v táboře polských jednotek načapala arabského špiona. „Kde máš kámoše, špehy?“ vyslýchají ho nyní Poláci a zajatci stačí jediný pohled do chlupaté tváře medvěda, aby jim vyklopil i to, co neví. Wojtek je přitom jen jedním z desetitisíců zvířat, která rozhodují boje druhé světové války.

1. Neposlušnost mu zajistila Purpurové srdce
 

Zvířecí voják: pes Chips
Bojová akce: invaze na Sicílii
Doba: 10. července 1943
Zajímavost: Při jedné příležitosti pokouše budoucího prezidenta Dwighta D. Eisenhowera.

„Poslouchej svého velitele a dostaň pár nácků i za nás,“ loučí se jistý Edward J. Wren s Chipsem, milovaným členem své rodiny. Zanedlouho se už kříženec německého ovčáka, kolie a huskyho připojuje k více než 19 000 dalších zvířecích „dobrovolníků“, kteří se mají za oceánem zúčastnit bojů druhé světové války. „Pomozte vlasti a zapište své mazlíčky do armády!“ vyzývá totiž Američany už od roku 1942 organizace s názvem Psi pro obranu. Mezi nejžádanější rasy patří samozřejmě němečtí a belgičtí ovčáci, dobrmani nebo velcí knírači. Lidé neváhají a ochotně na frontu posílají nejen své syny, ale i psy. V srpnu 1942 pak vzniká ve státě Virginie speciální výcvikové středisko, kde jsou rozmazlení domácí hafani podrobeni nemilosrdnému vojenskému drilu.

Zaskočení obránci bunkru
Vytrénovaný pes Chips se 10. července 1943 účastní spojenecké invaze na Sicílii. Italští fašisté však ostrov nehodlají dát tak lacino a z betonových bunkrů kropí pláž i vojáky neustávajícím deštěm kulek. Američané 3. pěší divize se proto drží u země. Plazí se vpřed a palbu opětují. V písku leží i vojín John P. Rowell a v ruce pevně svírá vodítko svého svěřence. „Zůstaň!“ dává mu rozkaz. Chips se ale zřejmě rozhodne, že tuhle bitvu by vedl líp, a vyškubne se mu. „Zpátky! Chipsi k noze!“ křičí jeho nový páníček. Pes ho však ignoruje, jako zázrakem se vyhne všem kulkám a vletí přímo do nepřátelského bunkru. Zdejší zbraně rázem umlknou, zato se zevnitř ozývá zděšený křik a nesrozumitelné italské nadávky. Pokousaní fašisté ihned kryt opouštějí a ještě rádi se vzdají americkým vojákům. Chips má jen na hlavě šrám od kulky.

Kongres řeší psí vyznamenání
Za jeho hrdinství uděluje velitel jednotky Lucian Truscott (1895–1965) Chipsovi významná ocenění – Stříbrnou hvězdu i Purpurové srdce. Zprávy o čtyřnohém hrdinovi se rychle šíří, ale ve Spojených státech rozlítí jistého Williama Thomase, velitele organizace pro udělování Purpurového srdce. „Medaile přece patří lidem, a ne psům! Tím se jen znevažuje odvaha skutečných vojáků,“ soptí onen muž a hned píše prezidentu Franklinu Delano Rooseveltovi (1882–1945). „Toho psa bychom měli raději exemplárně potrestat, vždyť tím že se vyškubl vojínu Rowellovi, neuposlechl rozkaz,“ dodává ještě. Následně se rozhoří prudká debata v americkém Kongresu o možnosti vyznamenávat zvířecí vojáky.

Zakousne se do generála
Chips má nakonec smůlu a armáda mu vyznamenání odebere. Jemu to ale příliš nevadí. Je z něj celebrita. Chce se s ním dokonce vyfotografovat i generál a budoucí prezident Dwight D. Eisenhower (1890–1969). Statečný Chips se mu také podepíše – vojevůdce, omámený přítomností tak statečného psa, se totiž zapomene a poplácá ho po hlavě. Chips se mu rázem zahryzne do ruky, generál negenerál, a nechá mu na ní na památku otisk svých zubů.

V roce 1945 je Chips propuštěn z armády. Vrací se ke své rodině ve městě Pleasantville ve státě New York. Bohužel si života v civilu neužije dlouho. Umírá už o sedm měsíců později kvůli komplikacím způsobeným válečnými zraněními, jež během války utrpěl. Bylo mu pouhých šest let.

2. Vojenský zásobovač udivuje srstí

Zvířecí voják: medvěd Wojtek
Bojová akce: bitva o Monte Cassino
Doba: 17. ledna až 18. května 1944
Zajímavost: Medvěd miluje pivo a cigarety.

Wojtkova vojenská kariéra začíná už od útlého věku, kdy se jako sotva roční mládě dostává k jednotce polských vojáků. O nějakém dobrovolném vstupu do armády však nemůže být ani řeč. Jakýsi domorodec, který je našel opuštěné v jeskyni v Íránu, medvídě prodává vojákům za pár plechovek masa, tabulek čokolády a švýcarský kapesní nůž.

Trpí lidskými zlozvyky
S dospívajícím medvědem se vojáci nikdy nenudí – několikrát ho například musejí zachraňovat z koruny palmy, kam se vyšplhal. Sám Wojtek navíc rychle přebírá drobné zlozvyky svých přátel. Po večerech je možné ho vidět vysedávat po boku lidských kamarádů s lahví piva v tlapách. Když dopije, flaškou ještě zatřese a pro jistotu se podívá dovnitř, jestli se tam neschovává ještě jeden lok. Pak ji znechuceně odhazuje. „Chutnalo ti?“ ptají se ho pobaveně vojáci a jeden z nich už vytahuje z kapsy balíček cigaret. Oči hnědého chlupáče se rozzáří, hned jak jednu zapálenou sevře v tlamě. Z cigarety vždy jednou potáhne a pak ji jednoduše spolkne.

K nalodění musí mít průkaz
„Jednotky se okamžitě přesunou do Itálie,“ dostávají Poláci rozkaz počátkem roku 1944. Nejdříve se ale musejí přepravit do přístavu v egyptské Alexandrii. Medvěd při přesunu sedí v autě jako člověk, s hlavou vystrčenou z okénka. Na palubu spojeneckých plavidel ale nesmí žádná zvířata. „Co s tím?“ dumají Wojtkovi druzi. Medvěd musí oficiálně vstoupit do armády jako prostý vojín. Vystavují mu patřičný průkaz i s fotografií, aby se mohl dostat na loď. Důstojník v přístavu pak při pohledu na šelmu ani nemrkne a pouští ji na palubu.

Pomocná tlapa přijde vhod
V dubnu 1944 se už polští vojáci ocitají v tuhých bojích u kláštera Monte Cassino, nějakých 130 kilometrů jihovýchodně od Říma. Spojenci zde již čtvrtým měsícem svádějí lítou řež, aby mohli pokračovat dál na sever a dobýt italskou metropoli. Zatímco Poláci nakládají zásoby munice na muly, aby je dopravily vojákům v první linii, přichází k nim Wojtek a napřahuje tlapy. „Chce se také zapojit,“ pochopí vojáci rychle a přivazují medvědovi na záda několik beden nábojů, s nimiž šelma zamíří vstříc bitevnímu poli. Kolem něj zuří hromobití bomb a výstřelů, medvěd však nehne ani brvou. Denně svědomitě plní svou povinnost a nepřátelé se nestačí divit, co jim to na bojišti pobíhá za chlupatého vojína.

Atrakce v zoo
Konečně v květnu 1944 se Němci stáhnou a nad klášterem přebírají moc spojenci. Polská jednotka na počest statečného Wojtka získává nový znak. Je na něm medvěd s nábojem v tlapách. Konec války zastihne polské vojáky už ve Skotsku. Zde se také v roce 1947 s těžkým srdcem rozloučí s Wojtkem. Umisťují ho do zoologické zahrady v Edinburghu, kde se rychle stává velkou atrakcí.

3. Okřídlený posel odolává sokolům

Zvířecí vojáci: holubi Gustav a Paddy
Bojová akce: vylodění v Normandii
Doba: 6. června 1944
Zajímavost: Holubího hrdinu čeká potupná smrt.

Nacistům rychle dochází, že není holub jako holub a že někteří okřídlenci působí ve službách spojenců jako poslíčci přísně tajných depeší. „Zastřelte všechny holuby, kteří poletí směrem do Anglie!“ nařizují němečtí pohlavárové v průběhu války. Brzy ale přicházejí s jednodušším řešením – do svých řad naverbují sokoly, kteří ptáky-posly účinně zneškodní. S několika dravci se střetává i holubice Mary. Ze svých tří misí se vrací potrhaná od jejich spárů – jednou má navíc i zlomené křídlo. Všechny útoky však přežije a tajné zprávy navzdory zranění pokaždé hrdinně doručí do Anglie.

Expresní zprávy o vylodění
Pak přichází den D – vylodění v Normandii. Na palubě spojeneckých výsadkových člunů na dostřel od severofrancouzských pláží nervózně přešlapují v proutěných košících i holubi. Zatímco vojáci Normandii dobývají za zvuků dud, na něž hraje vojín Bill Millin (1922–2010) ve skotském kiltu, míří už slavný válečný holub Gustav zpět k anglickým břehům. „Jsme jen asi 32 kilometrů od určeného místa. První útočné jednotky přistály v 7.50… Neviděli jsme žádné nepřátelské letadlo,“ píše se v tajné zprávě, kterou nese ve schránce na noze. Let mu trvá něco přes pět hodin. Pokud jde o rychlost, má ale vážného konkurenta. Jiný holub jménem Paddy kanál La Manche překonává 12. června 1944 jen za čtyři hodiny a 50 minut.

Vyznamenání pro ptáky
Oba holubí rekordmani se od 1. září 1944 mohou za své služby pyšnit tzv. Dickinovou medailí, prestižním oceněním, které se v Británii uděluje zvířecím hrdinům. Gustav ji získává za „doručení první zprávy z pláží v Normandii“, zatímco Paddy za „nejlepší zaznamenaný čas se zprávou z operací v Normandii“. Oba ptačí hrdinové se po skončení války vracejí ke svým hrdým majitelům. Gustav však v roce 1950 nečekaně umírá. Muž, který čistí jeho kotec, ho totiž nechtěně zašlápne (jinak se holubi v průměru dožívají 20 let).

Dominika Eliášová

Netopýři nejsou vlastenci
Počátkem roku 1942 obdrží americký prezident Franklin Delano Roosevelt dopis od jistého zubaře Lytla S. Adamse, který navrhuje vzít miliony netopýrů, připevnit na ně malé bomby a poslat je na nepřítele. Jindy by se Roosevelt takovému nápadu nejspíš zasmál, ale Japonci dali Američanům 7. prosince 1941 při útoku na Pearl Harbor pěkně na frak, a tak nyní touží po odvetě. Prezident proto dává projektu zelenou. „Zní to jako naprosto šílený nápad, ale stojí za to ho zkusit,“ nechává se slyšet. Tu čest bojovat za vlast dostává drobný netopýr druhu tadarida guánová, kterého žijí v mexických jeskyních miliony. Bohužel, toto noční zvířátko neprojeví ani špetku vlastenectví. Během testování totiž skupinka netopýrů i s funkčními bombičkami frnkne z laboratoře a vypálí několik zbrusu nových vojenských hangárů a zapálí i auto jednoho generála. Netopýří projekt je nakonec v roce 1944 raději zrušen.

Holubí kamikadze
Americká armáda hodlala holuby využít i jinak než jako pouhé pošťáky. V jejích vizích měli navádět rakety k cíli jako kamikadze. S nápadem přichází už v roce 1939 americký psycholog Burrhus Frederic Skinner (1904–1990). Podle něj se vybraný holub umístí do popruhů uvnitř střely s křídly, kde na obrazovce sleduje ubíhající krajinu. Pohyby hlavy pak upravuje kurz rakety tak, aby mířila přímo na vybraný cíl. Během příprav na akci jsou holubí kamikadze podrobeni náročným testům – přímo vedle nich se střílí z pistole, jsou vystaveni oslnivým zábleskům nebo se protáčejí v trenažéru. Dokonce ani půvabné holubí samičky nesmějí „piloty“ rozptýlit od jejich sebevražedné mise. Představitelé armády však projekt v roce 1944 stopnou, protože jeho vývoj považují za příliš pomalý.

Opeřené zajatce čeká převýchova
Sokoly využívají k zneškodnění nepřátelských holubů už Britové za první světové války. Jednoho dne jim však dravci přinášejí dva ještě živé nacistické ptáky. Ti se okamžitě stávají válečnými zajatci. Angličané je posléze za trest nechávají zplodit desítky potomků, aby posílili řady jejich vlastních holubů.

Myší sabotéři
Mračna polních myší přidělávají vrásky na čelech nacistických velitelů, kteří se od srpna 1942 do ledna 1943 snaží dobýt sovětský Stalingrad. Drobní hlodavci se totiž uhnízdí v motorech německých tanků a překoušou důležité kabely, čímž řadu strojů zcela vyřadí z provozu. Z původní flotily104 tanků je náhle bojeschopných jen 42. I to pomáhá sovětské armádě rozdrtit nepřítele.

Článek časopisu HISTORY REVUE

Diskuze zde